Brada aneb oblíbené povídání V. Zieglera na březen

hrad Brada v Prachovských skalách (2)

Toulat se Českým rájem a poznávat nové. Má vize i cíl i skutečnost. A tak jsem jednou došel na Přivýšinu v Prachovských skalách. Skalnatý vrchol ve východní části Prachovských skal, na němž stával raně gotický hrad jménem Brada...


Vrchol je přístupný po modře značené turistické cestě, která vede z Prachovských skal do Kbelnice a Jičína. Ale já jsem se tam poprvé vyškrábal od Jinolických rybníků a řeknu vám, že je dobré chodit po turistických cestách. Jenže to už je dávno, dávno, alespoň z mého pohledu, ale jsou věci, které si pamatuji dodnes. Přivýšina je sopečného původu. Na jejím vrcholu i v okolí samotného hradu vystupují četné skalky neovulkanických hornin bazaltové povahy, česky bychom řekli, že jsou čedičové. Přivýšina je součástí jičínského vulkanického pole, které vzniklo v neogénu a jehož součástí jsou i Veliš, Zebín, Prachov či drobné sopky v okolí Samšiny a další vyvřeliny v okolí. I ve zdejších horninách se vzácně vyskytují některé zeolitové nerosty, třeba analcim či thompsonit.

Okolí vrchu i hradu samotného je místo archeologických nálezů, především středověkých. Nejstarší zprávy o hradu Brada jsou z roku 1241, kdy zde v letech 1241 – 1263 sídlí Načerad na Bradě, syn Pakostův. Dále v písemnostech nalezneme zprávu o tom, že král Václav II. odnímá hrad Brada a město Jičín Lévovi z Konecchlumí výměnou za ves Štítary. Král si zboží a město ponechává a připojuje je ke královskému hradu Veliš. O devatenáct let později, tedy roku 1327 získávají celé panství do svých rukou od krále Jana Lucemburského Vartemberkové. Hrad Brada patřil Veliši asi do roku 1438, kdy jej od Haška z Valdštejna zakupuje Markvart z Údrnic a Labouně. Syn Markvarta však po roce 1482 hrad prodává Mikuláši Lickovi z Rýzmburka, který se o hrad přestává zajímat a hrad začíná pustnout. Někdy koncem 15. století totiž Mikuláš Licek prodává pustý hrad a vsí, které k němu náleží (asi 10 vsí) Mikuláši Trčkovi z Lípy, který opět hrad a panství připojuje k Veliši. V té době je již hrad pustý a opuštěný a postupem času se mění ve zříceninu. Lidé rozebírají kámen na stavbu a hrad narušuje těžba pískovce v přilehlých lomech. Stavby prakticky mizí a do dnešních dob se zachovávají pouze stopy v podobě terénních vln pokryté bujnou vegetací. Takže i tady se setkáváme s pomíjivostí lidských děl a silou přírody, která milosrdně překrývá jizvy jí člověkem způsobené.

Václav Ziegler



Vytvořeno 28.2.2022 9:48:01 | přečteno 227x | romana.proskova
Přihlášení Cookies