Mé vzpomínky jsou na něj přímo malované a nejvíce se mi to skalní město líbí na podzim, kdy na okraji pískovcových skal, pod mladými břízami se červenají klobouky muchomůrek s bílými terčíky pozůstatků jejich blány. A kvete zde vřes. Už dávno je tomu, co mě zde napadly verše, jež začínají slovy: „Chtěl bych ti natrhat kytičku vřesu". A přece nejsilnější zážitek ze zdejších skal je z léta. Parného léta, kdy voní pryskyřicí borovice, a slyšíte praskání otevírajících se šišek a ze skalních věží se téměř neslyšně sype na zem písek, produkt skalního zvětrávání. Za té vůně a za toho šelestu jsem zde potkal u hradu Rotštejna vílu. Už je to taky dávno. Hrad Rotštejn je zřícenina, zřícenina částečně zděná a částečně vtesaná do bloků pískovcových skal a ozdobená přirozeným skalním oknem. Když jsem si ten den prohlížel bochníkovité tvary pískovce, ze kterých jsou „vystavěny" zdejší skalní věže, hledaje stopy pradávného života, uslyšel jsem v tom šelestu a v té vůni tiché, nutkavé volání. Ze skalního okna nade mnou se objevila víla a volala. Šel jsem za ní, ale už zmizela. Byl to přelud snad? Ne, byla to skutečnost a já jsem rád, že to skutečnost byla. Tehdy jsem pochopil vznik zdejšího skalního města, jeho složitý příběh i příběh skalního hradu a v tu chvíli jsem na místo, kde před chvilkou víla byla, položil tu malou kytičku vřesu. Pro krásu, štěstí i zdraví! Však zase držím půst.

A poučení? To jsem pochopil až mnohem později: Dieta má snižovat a nikoliv zvyšovat trápení nemocného.

Přeji vám všem krásné září, s vílami i bez nich! Váš Václav Ziegler