Skály jsou vidět ze silnice procházející Bezděčínem, ale i od Hodkovic, neboť některé z nich vystupují nad koruny stromů. Jedná se zejména o střední část popisovaného hřbetu. Poměrně atraktivní oblast zůstávala kupodivu na okraji zájmu turistů a ani dnes tudy neprochází žádná ze značených cest. To je zřejmě způsobeno blízkostí mnohem známějších Suchých skal, Vranovského hřebene s Panteonem či rozsáhlejší Drábovny. Tím pádem se území po mnoho desetiletí takřka nezměnilo. Jestliže turisté Bezděčínské skály opomíjeli, jinak tomu bylo s horolezci. Ti si jich povšimli již koncem 19. století a byli to zřejmě oni, kdo jednotlivé útvary též pojmenovali. Odedávna jsou známá dvě nejnápadnější skaliska - Malá a Velká Kvočna - oddělená od sebe hlubokou roklí s bezejmenným potůčkem. Zajímavé je, že původní německé nářeční pojmenování „Guckel bylo odvozeno od slova „Gockel“, což je kohout. Překladem se tedy kohouti změnili na slepice. Zatímco se na většinu skal dá poměrně snadno vylézt, na Velkou Kvočnu vede jen dost obtížný a exponovaný výstup. Poprvé se na její špičatý vrchol podařilo dostat známému průkopníkovi horolezeckého sportu Rudolfu Kauschkovi se dvěma druhy v říjnu 1904. Tomu předcházela řada neúspěšných pokusů jiných lezců. O mnoho let později pak horolezci pojmenovali i další skály, z nichž nejnápadnější je Bezděčínská a Sestroňovická věž. Centrální část s Kvočnami se nalézá mezi silničkami, z nichž jedna směřuje od hodkovického nádraží do Radoňovic a druhá spojuje Bezděčín s Pelíkovicemi. Druhá z těchto komunikací prochází tzv. Bezděčínskou bránou. Morfologicky se jedná o významný hřbet rozdělený koryty potoků a celý skalní hřeben se jmenuje Ve skalách. Část je zalesněna dominantní borovicí lesní a břízou bělokorou, vyskytují se zde i buky. Nápadné skalní útvary jsou zajímavé železitými inkrustacemi, voštinovým zvětráváním či hladkými plotnami. Proto byly Bezděčínské skály prohlášeny v roce 1995 za významný krajinný prvek. Kdo si jich však všiml ještě dříve než horolezci, byli geologové. Již v 19. století na ně Krejčí a Frič upozornili.

Ve skalním hřebenu se nachází přirozený výchoz příbřežní vápnité facie mořského cenomanu. Facii popisují Macháček (1937), Soukup (1962) a Ziegler (1969, 1977, 1997). Odkryv je velký na délku 9,7m. Podloží je tvořeno hodkovickým křemenným porfyrem, v jehož prohlubních je příbřežní facie zachována. Horninově je tvořena na spodu hrubozrnnými slepenci s vápnitým tmelem, rezivými hrubozrnnými pískovci s vápnitým tmelem, organodetritickými písčitými vápenci s příměsí limonitu (ty poskytly nejvíce zkamenělin) a nejvyšší vrstvu tvoří rezavě šedé jílovité pískovce s Protocardia hillana. V organodetritickém vápenci se nacházejí zkameněliny typické pro příbřežní faunu, např. plži rodů Trochus, Turbo, Cypraea, dále mlži Clamys (Aequipecten) accuminatus, Pecten (Camptopecten) decipiens, Ostrea sp., několik druhů rodu Exogyra, dále pak ramenonožci, koráli, mořské houby a serpulidní červi. Zdejší geologická a paleontologická lokalita je lokalita mezinárodního významu. V okolí je možnost studia geodynamiky. Lokalita byla vybrána jako stratotypová lokalita příbřežní facie korycanského souvrství pro severní a západní část české křídové pánve.

Václav Ziegler