Pařez je zřícenina malého hradu, která se nachází v severozápadní části Prachovských skal v okrese Jičín. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Nachází se mezí vesnicí Pařezská Lhota a osadou Blata (v katastru prvně jmenované) nedaleko od Pařezského rybníka na pískovcové skále, kterou místní lidé nazývají Matoušův hrad či Husí noha. Jde o kombinaci klasického zděného hradu a skalního hradu. Obytné místnosti a sklepy se nacházely v pískovcové skále, na níž byla vybudována mohutná obranná zděná věž a další kamenné obranné zdi.

Skalní útvary v okolí jsou tvořené běložlutými až bělošedými, hrubozrnnými, kaolinitickými pískovci, silně rozpadavými. Jde o svrchní část teplického souvrství (svrchní turon až coniak) české křídové pánve. Svrchní polohy jsou tvořeny slepencovými polohami březenského souvrství. Na pískovcových blocích, věžích, a jiných útvarech, vyniká nápadná skulptace skalních stěn, vzniklá kombinací mechanického a chemického zvětrávání pískovců. Různě velké římsovité, mřížkovité či voštinové útvary jsou pro zdejší skalní město velmi charakteristické. Možné jsou nálezy jader schránek mlže druhu „Inoceramus“ inconstans. Dále se v pískovci nacházejí i jádra schránek dalších mlžů, např. Isocardia zitteli, Liopistha aequivalvis a dalších.

Je zde možnost archeologických nálezů, zejména středověké archeologie.

První písemná zmínka o tomto hradu pochází z roku 1403, ve které byl zmíněn jeho tehdejší majitel Jan z Pařezu, což byl pravděpodobně přímý potomek Petra z Pařezu, o němž první zmínky pocházejí z roku 1370. Hrad tedy pravděpodobně vznikl někdy ve 2. polovině 14. století. Poslední zmínka o hradu pochází z roku 1430, kdy byl již označován za zříceninu. Přesný důvod ani datum jeho zániku není dnes známo, ale nejpravděpodobnější se zdá být rok 1423, kdy mohl být poprvé vypleněn a pobořen husity, kteří tudy tehdy táhli a které vedl Jan Žižka z Trocnova. Později byly zbytky hradu nepravidelně obývány místními loupežníky, kteří zde byli nakonec zajati, pobiti a rozprášení v letech 1440 až 1442 zemskou hotovostí. Hrad sloužil svému účelu přibližně 70 až 80 let, což potvrdily i některé zdejší archeologické nálezy, (například stříbrné mince pocházející z doby panování krále Václava IV.). Hrad neměl vlastní studnu, vodní zdroj se nalézal mimo hradní areál, z čehož někteří badatelé usuzují, že k obraně hradu mohl sloužit případně i místní potok (rybník či jiná umělá hráz), s jehož pomocí bylo možno přechodně zatopit celé zdejší poměrně úzké údolí.

Přijďte ho navštívit! Stojí za to.

Václav Ziegler