Třetihorní sopečné horniny na území Geoparku Český ráj je možné na základě stáří rozdělit do tří skupin. Největší skupinu tvoří sopky se stářím kolem 17 milionů let, na jižním okraji geoparku se vyskytují čedičové žíly staré zhruba 11 milionů let a konečně vulkány Prackov a Kozákov jsou staré jen asi 4,5-5 milionů let. Sopka Mužský je podle dosavadních dat nejstarší z té hlavní skupiny, její stáří je 19 milionů let, ale v měřítku vývoje Českého masivu se opravdu nedá mluvit o stáří ale o mládí. 

Nedaleký Káčov, který je již za hranicemi Geoparku, je ještě o více než deset milionů let starší. Erupce na Mužském měla opět freatomagmatický průběh, i když je tento vulkán výrazně silněji erodován než třeba Zebín. Erupce je označována za freatomagmatickou, pokud se magma při svém výstupu k povrchu nebo přímo na povrchu setká s vodou. Voda šokově zchladí magma a tím ho i rozdrobí a zároveň se sama šokově mění v páru, která přidává další energii sopečné erupci. Pyroklastika freatomagmatické erupce byla v závěru sopečné aktivity proniknuta tělesem kompaktního magmatu. Zbytky těchto pyroklastik je možné pozorovat v okraji drobného lůmku na západní straně kopce ale také po stranách hlavního lomu na jižním svahu kopce. Silné rozpukání kompaktního bazaltu neboli čediče, na které navázala těžební činnost, vytvořilo podzemní prostor. Ten se sice nemůže chlubit krápníkovou výzdobou, ale díky vodě, která prosakuje po puklinách ve skále, se tu v zimních měsících objevuje často působivá výzdoba z ledových rampouchů. 

Plochy pastvin pod vrcholem Mužského nepropadly v minulých letech intenzivní zemědělské výrobě a zůstaly pastvinami se vším všudy. S mateřídouškou i nízkými travami, s dobromyslí obecnou i s pcháči a bodláky, s řebříčkem a rozrazily i s ostrůvky violek vonných. Na několika místech je bohatá populace pupavy bezlodyžné, vytrvalé byliny s lodyhou velmi zkrácenou a s jediným velkým úborem. Listy v přízemní růžici jsou ostnitě zubaté. Úbory mívají i přes 15 cm v průměru, svrchu stříbrolesklé, na rubu žlutavé, při oslunění hvězdicovitě rozložené, za vlhka sbalené. Jak rádi jsme jako děti jídaly dužinu těch úborů. Na vrcholu kopce jsou takové lodyhy, na jejichž koncích je hlávkovité květenství a v něm fialové květy. Mateřídouška je léčivá rostlina, ale pomáhá i mnoha živočišným druhům. 

V její blízkosti vznikají často nízká mraveniště nevelkých mravenců rodu Myrmica, většinou typických pro podobná stanoviště, jako jsou zdejší pastviny. A do květů mateřídoušky klade svá vajíčka samička modráska černoskvrnného. Jak to souvisí s těmi mravenci? Když se z vajíčka vylíhne housenka, setrvá v květu jen pár dní. Pak se stále drobná housenka spustí na zem a láká svým pachem, který připomíná pach mravenčích larev, mravence. Najde-li mravenec takovou falešnou larvu, odnese ji do mraveniště. Tam housenka získá nejen ochranu před svými predátory, ale hlavně kvalitní potravu – sama se promění v dravce požírajícího larvy a kukly mravenců. Více takových larev dokáže i zničit takové mraveniště. 

Ještě, že těch mravenišť je tady dost. Většinou se to však nestane a housenky dokončí v mraveništi zdárně svůj vývoj a zakuklí se. Když se ovšem motýl líhne z kukly, musí spěchat, aby ho útočící mravenci nezlikvidovali. Byla by to škoda. Proč? Inu, modrásek černoskvrnný patří mezi velmi ohrožené druhy motýlů naší přírody. Ještě v padesátých letech jich bylo dost a dost, ale postupné scelování pozemků, chemizace zemědělství a v poslední době jednotvárné plodiny našich polí i luk přivedly tohoto modráska na okraj vyhubení. Zůstal jen na několika místech a Mužský je jedním z nich. A určitě by nebylo dobře, kdyby tento motýlí krasavec z naší přírody vymizel.

Václav Ziegler