Kdo si to uvědomuje, když se na ně dívá? A přece je to tak. Tady, na malém a zdánlivě úzkém pruhu zemského povrchu se odehrálo zhruba před třiceti miliony lety něco podivuhodného. 

Mohutné vnitřní síly Země obnovily prastarou mohutnou zemskou trhlinu a horniny, které ji zakrývaly, vyzdvihly do poloh šikmých, kolmých a ba i překocených. V duchu si to představte. Je dobré do těch nádherných skal chodit a prohlížet si je zblízka. Vedle měkkého a rozsypaného písku ze skal tu můžete najít pozůstatky dávného mořského života, ale také pozůstatky těch dob, kdy se Suché skály vztyčovaly. Ono to sice nebylo ze dne na den, ale přece jen i z geologického pohledu to šlo rychle. Vrstvy praskaly, pohybovaly se po sobě, otíraly se o sebe, jako když brousíte kámen, a po tom broušení zanechaly na sobě tektonická zrcadla - hladké a místy i lesklé plochy. Úkaz v přírodě vzácný! A ještě mají Suché skály jednu pozoruhodnou vlastnost. Za podzimního či zimního
studeného a větrného počasí se v nich ozývají téměř hudební tóny. Nevěřil jsem, ale přesvědčil jsem se. Vždyť se jim říká také „kantorovy varhany". Když půjdete do světa, těžko narazíte na podobný přírodní úkaz. Važme si Suchých skal, jsou jedinečné!

A poučení? To je dnes nasnadě: Co hledat v dálné cizině, vždyť zázraků a kouzel je doma dosti!

Myslím na Vás a přeji Vám všem krásný podzim s barevným listím, kterým prosvítá slunko! Váš Václav Zieglerů.