Pro mě je to však symbol mého návratu, či lépe řečeno, mých návratů do Českého ráje. Kolikrát jsem na nich stál, abych obdivoval ten 488 metrů vysoký skalní útvar, pozůstatek dávných sopek, pod jejichž komínovou brekcií se zachovaly nejvyšší vrstvy bývalého českého křídového moře v Českém ráji. Na Trosky se mi vždy nejlépe šlo ze železniční zastávky v Borku pod Troskami. Ani mne nemusela vést žádná turistická značka. Šel bych tu cestu znova a znova, třeba po slepu. Vedla by mě okolo nápadné pískovcové věže, které se říká Hlavatá skála, na níž bývalo kdysi poslední hnízdo sokola stěhovavého v Českém ráji. Chodíval jsem ho tam pozorovat v době, kdy jsem pracoval v turnovském muzeu. Hnízdo měl vystavěné na skále, viděl jsem na něj dobře dalekohledem, schován za strom, abych nerušil, a v roce 1971, kdy jsem ho zde pozoroval naposledy, měl ve hnízdě jedno jediné mládě. Otevřená krajina s lesíky a skalami zdejšímu páru asi vyhovovala, neboť to bylo pro sokoly pěkné loviště. Pak po dva roky jsem zde nebyl a třetí rok už bylo hnízdo prázdné a pak už vůbec nebylo. Dlouho jsem ukazoval to místo známým i rodině, než jsem se dozvěděl, že sokol v Českém ráji opět zahnízdil. Ale jinde. I tak je to dobře. Když člověk překoná lesík a okolní sady u Hlavaté skály (vzpomínám často, jak byly poničeny po smršti ze 27. 5. 2000 – stromy tu byly vyvráceny v úzkém pruhu i s kořeny a ležely i přes silnici), ocitne se v lučních porostech s kopretinami, zvonky i krvavcem totemem a s vysokou trávou, ve které se tak krásně sedí i leží. Ale před námi se tyčí majestát Trosek. Vždycky jsem tu hledal místo, odkud by se Trosky nejlépe fotografovaly, ale všechny fotografie, které jsem zde udělal, mi vždy připadaly stejně krásné a mému srdci blízké. Snad nejlepší se mi povedly, když jsem tu fotografoval v roce 2000 s profesorem Ivou Chlupáčem pro jeho knihu o geologické minulosti naší vlasti.

Samotné těleso Trosek je tvořeno z „čedičových“ sloupů a při jejich okraji je patrná komínová brekcie, smíšenina bývalé čedičové lávy, úlomků starší vyvřeliny a hlavně úlomků křídových hornin. Často jsem zde hledal zkameněliny v měkkých vápnitých jílovcích spodního senonu české křídy (to jsou ty nejvyšší křídové vrstvy v Českém ráji), neboť jsem byl k tomu nabádán staršími kolegy, zejména dr. Soukupem. A měl jsem úspěch, i když vrstvy samy nejsou příliš přístupné. Tak se nejen do turnovského muzea dostaly mé sběry zajímavých amonitů rodů Hamites a Scaphites, plžů rodů Pleurotomaria a Actaeonina, které jsem tehdy zpracovával, ale i další zkameněliny třeba mlžů a serpulidních červů. Byla to radost probírat se těmi jílovci, ale i jejich úlomky v sopečné brekcii, kde se změnily na pevné porcelanity. Nezapomínal jsem ovšem ani na minerály, ale v samotné hornině jich bylo málo. Sem tam krystal olivínu, v brekcii augit a amfibol malých rozměrů a také beztvaré minerály železa a manganu – rezavý limonit a černý wad. Až mnohem později jsem si všiml něčeho podstatnějšího. Po čedičových sloupech lezlo plno plžů. Snad nejhojnější byly dva druhy vřetenatek – vřetenatka obecná a vřetenatka mnohozubá. Obě mají vysoce vřetenovitou ulitu s četnými žebírky a výšku ulity tak do 18 mm. A pak jsou tu žitovky obilné s drobnými, silnostěnnými, zrna obilí připomínajíce, ulitami a také vrásenky okrouhlé, jejichž ulity jsou okrouhlé (jak název druhu sám napovídá), silně stlačené, terčovitě vypouklé a tenkostěnné o průměru ulity asi sedm milimetrů. A v okolí skal také suchomilky obecné s tmavými pruhy na bílém podkladu ulit. Jedním slovem krása! To jsou Trosky!

Václav Ziegler